Židovský hřbitov
Ojediněle se připomínají židovští usedlíci v okolí Holešova již na počátku 14. století, ale hlavní osídlení města Židy lze datovat od dekretu krále Ladislava Pohrobka, jímž nařídil, aby Židé opustili královská města. Tehdy se Židé usazovali na panstvích feudální šlechty, která - zvláště na Moravě -se těšila značné nezávislosti na České komoře, dobře si uvědomovala hospodářský význam židovských řemeslníků a obchodníků a ochotně je usazovala na svých statcích a obcích jako zdroj nových příjmů. Tehdy se Židé usazovali v moravských městech hlavně při jižní hranici země. Holešov a Lipník představovaly tehdy nejsevernější výspy moravského osídlení.
Židovské obyvatelstvo bylo prvkem značně pohyblivým a jeho počet kolísal. František Zapletal ve své práci Z historie holešovských Židů uvádí pro rok 1745 počet 1500, což odporuje počtu židovských domů z té doby - 52. Střízlivější počet udává Miroslav Marada ve Zpravodaji Muzea Kroměřížska 1989/1 pro rok 1762 - 842. R. 1794 počet činil 1032, r. 1848 - 1694 a od té doby má počet židovského obyvatelstva tendenci klesavou, zřejmě z důvodů hospodářských, ale i národnostních a náboženských. Po r. 1921 jich bylo jen 328. V transportu, zorganizovaném r. 1943 fašistickými okupanty, bylo zbývající obyvatelstvo v počtu asi 250 odvlečeno do koncentračních táborů. Lze tedy soudit, že kromě obětí fašismu je největší část holešovského židovského obyvatelstva pohřbena v Holešově, kde tehdy byli pohřbíváni souvěrci z celého bývalého obrovského okresu, z Bystřicka, Zlínska, Vizovicka a do r. 1889 i z Valašskomeziříčska, kde v tu dobu ještě nebyla samostatná židovská obec. Vzhledem ke stáří hřbitova je počet hrobů možno odhadnout střízlivě na 3000.
Hřbitov se rozprostírá na levém břehu Rusavy a s budovami, které k němu náleží, zaujímá plochu 9 581 m2. Od řeky je oddělen vysokou zdí, již značně věkem narušenou. Byla částečně obnovena na počátku 18. století, když velká povodeň r. 1686 strhla původní ohradu a odnesla i část hrobů. Na straně východní a západní je hřbitov vklíněn mezi sousední zahrady, které původně náležely asi křesťanským usedlíkům, od nichž židovská obec přikupovala části pozemků k rozšíření hřbitova. Na hřbitov se vchází hlavní branou z ulice.
Pohřební průvody vcházely do obřadní síně, v níž se ukládaly pohřební rekvizity. Pečovala o ně obec a pohřební bratrstvo Chevra kadiša (Svaté bratrstvo), spolek pro podporu a pomoc pozůstalým. Dnes tato místnost představuje pietní vzpomínkovou síň, na jejíž levé straně jsou umístěny mramorové desky se jmény 253 obětí koncentračních táborů a nacistické hrůzovlády. Na vlastní hřbitov se dnes vstupuje brankou vpravo od obřadní síně. Osamělý hrob vedle zdi obřadní síně je údajně hrob občana, který v době prušáckého obsazení města r. 1866 zemřel na choleru. Tento výklad je možný i vzhledem k tomu, že i na katolickém hřbitově jsou oběti cholery pohřbeny odděleně. Snad tak znělo úřední nařízení z té doby.(Spíše se však zdá, že je to případ, kde šlo o rituální námitky.) Asi uprostřed hřbitova, poněkud vlevo, se tyčí mohutný jasan druhu Fraxinus excelsa (jasan ztepilý), důležitý orientační a goniometricky zaměřený strom. Z jeho rozměrů lze stáří stromu odhadnout na 350 až 400 let a snad patři k původnímu porostu. Na levé straně hřbitova jsou jen roztroušeně patrný náhrobní kameny, avšak při pozornější prohlídce najdeme všude hustě rozmístěné stopy dávných pohřbů. Svědčí to i o stálém nedostatku místa. Vzhledem k tomu, že židovské hroby se nevykopávaly, bylo třeba hřbitov rozšiřovat kupem nových pozemků od sousedů z křesťanské obce. Tak se připomíná kupní smlouva s holešovskou obcí z r. 1701, kdy židovská obec náboženská dala městu náhradou nově postavenou stodolu. Další potřeba rozšířeni hřbitova se objevila již po 12 letech znova.
Naproti jiným hřbitovům, např. ve významném židovském středisku v Mikulově, se nezdá, že by byly nasypávaný nové vrstvy půdy. Prohloubenina při zdi u Rusavy je spíše památkou na povodeň r. 1686 než dokladem, že ostatní části hřbitova se zvyšovaly násypem. Snahou obce vždy bylo, aby místo posledního odpočinku a vzkříšení (ačkoli motiv posledního soudu a vzkříšení byl původně židovskému náboženství cizí) mělo krásnou polohu a bylo tiché. V Holešově blízkost ke ghettu byla ideální. Pohřby se konaly při západu slunce. Zemřelý spočíval na otevřených márách v prosté bedně podobné rakvi, na niž spočíval černý přehoz. Hrob byl vyložen nehoblovanými prkny. Věnců a květů nebylo. Pohřební pochvalné proslovy pronášel rabín jen nad vynikajícími osobnostmi obce, kteří se zasloužili o víru nebo obec, jako byli nositelé čestného titulu "mořenu" (učitel ve smyslu náboženském) nebo u zemřelých, jejichž hrob mohl být ozdoben korunou dobré pověsti. Hlava pohřbeného měla směřovat k východu, k Jeruzalému, odkud přijde vzkříšení.
Také řady hrobů měly směřovat od západu k východu, ale pravidla se často porušovala pro nedostatek místa nebo z příbuzenských (rodinných) důvodů. Také zásada, aby náhrobní nápisy směřovaly k jihu, se často nedodržovala. Ve starší době bylo zvykem vkládat do ruky mrtvého dřevěnou vidlici, kterou by se měl prohrabat zemí k údolí Josafat u Jeruzalému, kde se má konat poslední soud. Pozůstalí si na pohřeb oblékali staré šaty; po uložení těla totiž přistoupil rabbi k představiteli rodiny, nařízl klopu kabátu a roztrhl látku tak, aby bylo jasně slyšet zvuk, který doprovází trhání. Zřejmě se tím zdůrazňovalo, že pro věřícího je ještě větší bolest než ztráta milované osoby, a tou je zkáza jeruzalémského chrámu. Zvuk měl připomenout zničení chrámové opony, když r. 70 po Kristovi Titovi vojáci dobyli Jeruzaléma. Po pohřbu nesměli pozůstalí týden pracovat. Stravu dostávali od podpůrného spolku, a to velmi vydatnou. Příštího pátku museli čekat v předsíni chrámu (synagógy) až do konce modlitby Lecha Dodi, tj. uvítání sabbathu (šábesu). Tu teprve k nim přistoupil rabín, popřál jim útěchy jako všem truchlícím na Zioně, tj. v Jeruzalémě. Teprve potom mohli vstoupit do chrámu, ale ještě rok - do výročí smrti - nesměli zaujmout svá místa, na nichž obvykle seděli. Ve starších dobách se pravověrní po 30 dnů neholili, nestříhali a nad úmrtním ložem hořelo světlo. Na stolku u lože bylo umývadlo s vodou a ručník, prý k očistě duše.
V publikaci Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě autor Jan Heřman udává, že židovské osídlení v Holešově lze umístit před rok 1606 a nejstarší náhrobky jsou z r. 1647. Toto poslední datum je zatím správné, osídlení však samo můžeme právem posunout téměř o jedno století dopředu. Synagóga z r. 1560 (jde tu o přestavbu starší modlitebny zničené požárem) svědčí o větším počtu židovských usedlíků již před rokem 1560.
Stáří hřbitova nutí k zamyšlení nad dalšími osudy této nenahraditelné kulturní památky. Hodně pomníků je poškozeno nebo dokonce zcela zničeno buď zubem času nebo i zlomyslnou rukou. Další pomníky, snad i nepoškozené, kryje stále se obnovující vegetace. Jiné se propadly do země. Náhrobky, ať již staré, prosté nebo v pozdějších dobách i honosné, mají značný význam pro židovskou historii, náboženské i sociální poměry, jednak svými znaky a nápisy i pro všeobecnou historii. Bez důležitosti není ani jejich uměleckohistorický význam. Jejich nápisy, náboženské symboly, jako rituální nádobky (kidduš), džbánky, rytiny, žehnající ruce kohenů, levitské soupravy, koruny dobré pověsti, lidové ornamenty, obrazy zvířat, rostlin, stromů a ovoce k nám hovoří o dávno minulých životech a osudech. Po josefínské reformě, cílevědomé germanizaci a povinném přidělení pevných trvalých jmen mizí původní hebrejská jména (Juda - Love - Lev, Leo; Naftali - Hirsch - jelen; Benjamin - Wolf - vlk) a objevují se německé překlady, jež vidíme s obrazy zvířat i na náhrobcích.
Nejstarší náhrobky jsou velkou většinou hrubě opracované pískovcové desky, dnes již propadlé vlastní vahou do země, nebo silně zvětralé. Hrubá hebrejská písmena svědčí o primitivních nástrojích nebo naivitě výrobce či lidového umělce - kameníka. Takové kameny se nacházely hlavně na levé straně hřbitova. Pozdější náhrobky, pocházející z počátku 19. století, svědčí již o rutinérské práci. Pracovali na nich už školení řemeslníci, snad i křesťanští kameníci (židovská kamenická dílna se v místě nepřipomíná). Nejnovější desky, stély a jehlany z mramoru, vápence nebo černé žuly, leštěné, s kultivovaným písmem a některé ještě s tradičními symboly pocházejí již od školených kamenosochařů. U moderních jehlanů se čtou i jména místních firem, např. firma AI. Polívky. Na některých starších náhrobcích se setkáváme s cizími vlivy. V 17. a 18. století několik holešovských rabínů pocházelo z Polska. S nimi se na hřbitově ocitli i jejich rodinní příslušníci. Znova se setkáváme s východním vlivem u několika málo pomníků z let 1915 - 1916, kdy tlak ruské armády generála Brusilova zavál do našeho města mnoho židovských běženců. Již tak přeplněná židovská obec se ještě více zaplnila, bída a nemoci se vystupňovaly a několik osob zemřelo. Náhrobní kameny mají zvláštní ornamenty a nápisy.
Nápisy z doby po josefínské centralizaci jsou hebrejsko-německé a asi od 19. století se vyskytují nápisy čistě německé. Nápisy všeobecně uvádějí jméno zemřelého, jméno jeho otce, u provdaných žen jméno manžela. Dále obsahují datum úmrtí. (Židovské datum se liší od našeho letopočtu o 3 760 let. Od stvoření světa uběhlo tedy 5 750 let.) Největší část bývá věnována výrazu bolu pozůstalých. Ten je zvlášť dojemný, když jde o ztrátu živitele rodiny nebo ztrátu milované ženy a hospodyně. Obvykle nápis obsahuje zmínku o povaze zemřelého, vypočítávají se zásluhy a povolání zemřelé osoby a vyslovuje se i přání klidu na onom světě. Po r. 1918 se objevují četněji nápisy české, později pouze české.
Dosud na hřbitově nebyl nalezen znak urovora a marně asi bychom jej hledali. Je to znak hada stočeného do kruhu tak, že tlama hada se stáčí k zakončení ocasu, někdy se jej dotýká nebo jej dokonce pohlcuje. Název se skládá ze dvou části: ureus (kobra), který tvořil čelenku egyptských králů, faraónů, druhou část tvoří latinské sloveso "vorare - hltati. Tento znak se šířil asi od poloviny devatenáctého století směrem od Brna a bývá považován za protest proti ortodoxii a konzervativnosti, za výraz pokrokářských idejí. Proto snad se neobjevil v Holešově, kde rabíni byli zastánci konservatismu ovšem i jiné výklady urovora jako znaku. Snad je to symbol věčného koloběhu života a smrti nebo přeměny hmoty. Podle jiných je to kult hada - hlídače střežícího okolí hrobu proti zlým silám, nebo magický kruh. Může to být i symbol vzkříšení k novému životu (taková byla i starověká představa). Jiní v 1 reminiscenci na známou Mojžíšovu hůl, která : proměnit v hada.
V blízkosti dnes již zastřešené hrobky zázračného rabbiho (réviho) Sabbataje Kohena z r. 1662 autora náboženských spisů a výkladů k tóře (Šulchan Aruch, výklad k Písmu, byl užíván východními po celé 18. století a na bývalé Podkarpatské ještě na počátku 20. století - Ivan Olbracht: Golet v údolí - a jiných náboženských spisů, jako je Kohen - Rty knězovy, politického letáku Megillah Afán, v němž popisuje hrůzy kozáckého vpádu do Polska kdy on sám musel uprchnout z Vilna a zakotvil v Holešově) se kupí významné náhrobky pozdějších rabínů a opodál honosné jehlany bohatých. Postava Sabbataje ben Kohena, zvaného také Šach, se těšila velké úctě. Ředitel František Zapletal ve své práci (citované výše) připomíná, jak velkou úctu jako k světci chovali zahraniční návštěvníci jakési sekty, neměla přístup na hřbitov. Pomocí vypůjčených žebříků zaujali místo na severní zdi a tam se modlili a ukláněli směrem k světcovu hrobu. Myslím, že než o příslušníky sekty šlo o příslušníky pokolení velekněze Léviho, kteří jako služebníci Nejvyššího se nesměli dostat do styku s mrtvými. Již ve starověku se jich počítalo na 30 000. I z židovského starověku jsou známy případy, že celé město muselo být opuštěno, když se v jeho základech našel hrob. Výrazem trvalé úcty k Sabbataji ben Kohen je i snaha o trvalé zachování pomníku pod ochranou z plexiskla. Dodnes je hřbitov cílem zahraničních hostů a občas na Šachově náhrobku - ale i na jiných -lze zahlédnout hrst trávy zatížené kaménkem. Je to snad doklad o návštěvě, jakási vizitka, nebo i výraz přání, aby mrtvý spočinul v posvátné půdě jeruzalémské, v hrobě vytesaném do kamene.
Budoucnost této významné kulturně historické památky, kterou židovský hřbitov představuje, přináší s sebou ovšem řadu problémů. Dříve existovala ve městě náboženská obec a v ní židovské spolky a organizace, které pečovaly nejen o potřebné pozůstalé - jako uvedené Svaté bratrstvo Chevra Kadiša, ale i o úpravu a potřeby hřbitova. Členství ve Svatém bratrstvu bylo čestné a rabíni vybírali jen zasloužilé a přirozeně zámožné občany, kteří svým dílem mohli přispívat na potřebné pohřební rekvizity: hřebeny, nůžky k úpravě vlasů a vousů, aby nebožtík mohl důstojně předstoupit před tvář Nejvyššího, nádobky, číše, vše ve stříbře. Ve výroční den pádu Jeruzaléma (9. abu, tj. uprostřed srpna) a týden před svátkem Purim, který připadal na měsíce únor-březen a slavil se 14. adaru na památku židovské hrdinky Ester, se scházeli v Beth-Ha-middraš nebo v židovském klubu vyzdobeném oponou ze synagógy. Tam se konal slavnostní oběd a všichni navlékali po tu příležitost bílé rubáše. Podobnou podpůrnou funkci - kromě ovšem jiných úkolů - měl i dámský spolek Chevra zadkoniot (Svatý spolek židovských paní). Tyto opory židovské obce, i obec sama, zanikly. A tak tedy dnes v Holešově již více jak půlstoletí žádná židovská obec nefunguje, její pozůstatky slouží jako památník na dávné obyvatele města Holešova.
Materiál publikován na webu "Holešov jinýma očima" [www.holesov.jinak.cz]